Ústava – únorová (Schmerlingova ústava, únorový patent)

Jednalo se o oktroj ústavy z pera ministerského předsedy Antona Schmerlinga z 26. února 1861. Byla výrazem panovníkovy vůle ke změně ústavních a státoprávních poměrů po předchozím období neoabsolutismu, kterou dal panovník najevo 20. října 1860 říjnovým diplomem. Ačkoliv se únorová ústava v očích mnohých výrazně vzdalovala v diplomu naznačené federalistické/autonomistické přestavbě říše na základě historickoprávních individualit, obsahovala při všem důrazu na zachování co nejcentralizovanější podoby státu i výrazné autonomistické prvky. Vedle zřízení zemských sněmů, jejichž působnost byla oproti říšské radě stanovena obecně, šlo především o nepřímé volení členů říšské rady právě skrze zemské sněmy. Ústava respektovala zvláštní postavení uherských zemí, jak již bylo naznačeno v říjnovém diplomu, a otevírala tak cestu k dualistickému (dualismus) uspořádání monarchie. Pohrdlivé označování ústavy za „únorový patent“ pak odráželo skutečnost, že byla jen velmi nedokonalým základním zákonem státu a postrádala celou řadu pro ústavy obvyklých ustanovení týkajících se např. odpovědnosti ministrů, dělby moci ve státě, zakotvení občanských práv a svobod, imunity poslanců apod. De facto tak byla jen zákonem o „říšském zastupitelstvu“, tzn. o zřízení a podobě říšské rady a o rozdělení kompetencí mezi říšské a jednotlivá zemská zastupitelstva. V září 1865 byla státním ministrem Belcredim pozastavena její platnost (sistace). V roce 1867 se ovšem stala východiskem pro přijetí prosincové ústavy.