Národní shromáždění ČSSR
(30. 5. 1948 — 28. 11. 1954 )

Volby do Národního shromáždění se s ohledem na plánovaný konec volebního období Ústavodárného Národního shromáždění očekávaly na květen 1948 již před únorovou vládní krizí, zákon č. 75/1948 Sb., o volbách do Národního shromáždění, z 24. dubna 1948 však rozšiřoval překážky výkonu volebního práva. Pořadí na kandidátní listině schvalovalo předsednictvo ÚV KSČ, což bylo pro zvolení zásadní. Rozvržení poslanců na kandidátkách neodpovídalo např. rovnému zastoupení politických stran, ani výsledkům předchozích voleb či stranickému zastoupení ve společnosti, neboť přibližně 70% navrhovaných poslanců bylo z řad KSČ, stranická příslušnost přitom u kandidátů uvedena nebyla. Voliči ještě volili ve 28 volebních krajích, přičemž nezvolený kandidát se stal náhradníkem, který se v daném pořadí mohl ujmout uvolněného mandátu. V důsledku skutečnosti, že komunistická strana získala absolutní kontrolu nad procesem navrhování kandidátů, se formálně rozšířilo pasivní volební právo. Nově se například poslancem mohla stát osoba jiné než slovanské národnosti. Do voleb kandidovali také členové Československé sociální demokracie, kteří ještě stihli ustavit svůj poslanecký klub, avšak hned v červnu odhlasovali splynutí s KSČ. Od té doby až do roku 1990 byli kromě nestraníků voleni pouze členové šesti politických stran, mezi které se počítala také Komunistická strana Slovenska, jež byla územní organizací KSČ. Volební období bylo ústavním zákon č. 26/1954 Sb., o volbách do Národního shromáždění a o volbách do Slovenské národní rady prodlouženo, neboť volby byly vypsány až po šesti a půl letech. Počet schůzí postupně klesal. Zatímco v prvních dvou letech se sněmovna sešla 55krát, ve zbytku volebního období jen 30krát. Komunisté včetně 23 zvolených sociálních demokratů nakonec měli ve sněmovně absolutní většinu 79% hlasů, přičemž i kandidáti ostatních stran byli jejich politice zcela loajální.