I přes podporu české Národní strany ze strany vládních úřadů dosáhla značného úspěchu při všeobecných zemských volbách v červenci 1889 Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Triumfovala zejména ve venkovských volebních obvodech, kde ji podpořili stoupenci rodícího se agrárního hnutí, nespokojení s ekonomickou situací panující v zemědělském sektoru. Přestože Národní strana získala větší počet mandátů, označil Rieger výsledek za „šeredný“ s tím, že „ani největší pesimista nemohl očekávat takový“. Císař mladočeský úspěch komentoval slovy, že „se na povrch dostala prazvláštní společnost“. Ve velkostatkářské kurii uspěla opět strana konzervativního velkostatku a v německých oblastech zvítězili představitelé liberální levice. Mandáty obdrželo i několik německých nacionalistů. Němečtí poslanci ovšem nadále uplatňovali sněmovní pasivitu nastoupenou na protest již v roce 1886.
Sílení nacionalistů na obou stranách znervózňovalo ministerského předsedu Eduarda Taaffeho natolik, že zorganizoval jednání českých a německých předáků o česko-německém národnostním vyrovnání. Výsledkem vídeňských jednání se stal v lednu 1890 soubor dohod (tzv. punktace), které měly přispět k dosažení národnostního smíru v Čechách a návratu Němců na sněm. Dohoda sjednaná ve Vídni vrátil české Němce zpět do pražské sněmovny. Dojednaný kompromis měl ovšem Achillovu patu v tom, že k jednáním nebyli přizváni mladočeši. Ti zveřejněnou dohodu odmítli a masivní kampaní se jim podařilo strhnout na svou stranu značnou část veřejnosti. Jejich útoky směřovaly zejména proti představitelům Národní strany na čele s Riegrem, který byl označen za „zrádce národa“, a přispěly k triumfálnímu vítězství Národní strany svobodomyslné při říšských volbách v březnu 1891 a k postupnému rozkladu staročeského tábora na zemském sněmu. Tím byl zpečetěn i osud punktací, ze kterých se podařilo na sněmu přijmout jen několik reforem. Definitivní tečkou za punktacemi se stalo násilné narušení sněmovního jednání dne 17. května 1893 mladočeskými poslanci, při kterém maršálek a místodržitel kvapně opustili jednací sál. Sněm byl následně vládou uzavřen. Radikalizace se přenášela i do veřejnosti a kvůli nepokojům došlo v září 1893 k vyhlášení stanného práva nad Prahou a přilehlými okresy. Po uplynutí funkčního období zemského sněmu byl sněm 10. října 1895 rozpuštěn a byly vypsány všeobecné volby na listopad 1895.