S ohledem na negativní následky plynoucí z rozkolu v českém politickém táboře došlo před zemskými volbami v září 1878 k uzavření volební dohody mezi Národní stranou (staročeši) a Národní stranou svobodomyslnou (mladočeši). Společná kandidátní listina v českých oblastech suverénně zvítězila, zatímco v německojazyčném území triumfovala německá liberální levice. Sněm se poprvé sešel 24. září 1878 a jeho ústavověrná většina (konzervativní velkostatkáři ve volbách prohráli) vedla panovníka k opětovnému jmenování Karla Auersperg zemským maršálkem.
Přesto na sněmu došlo k zásadní změně: návratem staročechů na český zemský sněm (1878) skončilo období pasivní rezistence na zemské úrovni. V tzv. Státoprávním klubu pak zasedli poslanci obou českých občanských stran společně. V průběhu volebního období lze sledovat růst sebevědomí české politické reprezentace, která se v roce 1879 po návratu na říšskou radu stala vládní stranou. Němci se naopak na říšské radě ve Vídni ocitli v opozici a na novou situaci reagovali stupňováním německých nacionálních požadavků. Postupující nacionalizace se projevila i radikalizací části veřejnosti a rostoucí intenzitou národnostních sporů v Českém království, demonstrovanou například známou bitkou českých a německých studentů v červnu 1881 v Chuchli u Prahy nebo konspiračními teoriemi při požáru Národního divadla. Mocenský obrat v předlitavském parlamentu také zkomplikoval pozici politiků ústavověrného tábora na českém sněmu. Kvůli neshodám s vládou Eduarda Taaffeho ještě před ukončením sněmovního období rezignoval zemský maršálek Karl Auersperg a vláda se už tehdy připravovala na akci k zajištění si loajální většiny i na českém sněmu. Dne 7. května 1883 byl proto sněm předčasně rozpuštěn a na červen byly vypsány všeobecné volby.
