Zemské volby se uskutečnily v srpnu (od 23.8.) 1870 a sněm se poprvé sešel 30. srpna 1870. Výsledkem voleb se stalo obnovení federalistické sněmovní většiny, která se promítla rovněž do složení vedení sněmovny. Nejvyšším zemským maršálkem byl po několikaleté pauze jmenován opět Albert Nostitz-Rieneck a od září 1871 Jiří Kristián Lobkowicz, předák konzervativního velkostatku. Jejich náměstkem byl Václav Bělský. Nová sněmovní většina složená z Čechů a konzervativních velkostatkářů sice vůči Potockého vládě vystupovala smířlivě, nicméně nadále odmítala provést volby delegátů do předlitavské říšské rady, dokud nedojde k akceptování jejích státoprávních a národních požadavků (na základě tzv. Státoprávní deklarace z roku 1868). V říjnu roku 1870 byl proto sněm odročen a znovu se sešel až o rok později. Zatím Potockého vládu vystřídal kabinet konzervativce Karla Hohenwarta, v němž zasedli i dva čeští ministři – Karel Habětínek a Josef Jireček.
Hohenwart s předáky konzervativního velkostatku a české Národní strany vyjednal dohodu, jejímž výsledkem byly tzv. fundamentální články a vládní návrhy na reformu zemského volebního řádu a zákona na ochranu národností. Reskript ze dne 12. září 1871 vedle deklarace panovníkovy vůle k státoprávnímu vyrovnání s Českým královstvím přislíbil i provedení královské korunovace v Praze, která by uznání českého státního práva symbolicky završila. Vyjednané změny byly plénu sněmu předloženy v září 1871 a již 10. října konkrétní návrhy, připravené třicetičlennou komisí, sněm za absence německých poslanců schválil. Česko-rakouské vyrovnání ale překazil rakousko-uherský kancléř Beust a trvalý odpor německé opozice i Maďarů. Panovníkův nově formulovaný požadavek na potvrzení česko-rakouského vyrovnání rovněž říšskou radou ovšem vedl české a konzervativní politiky stojící důsledně na Státoprávní deklaraci (1868) k opětovnému odmítnutí vykonání voleb zástupců českého sněmu do říšské rady. Hohenwartova vláda proto podala demisi. Na výroční den bitvy na Bílé Hoře 8. listopadu 1871 padl z úst Karla III. ze Schwarzenbergu i slavný výrok o hájení českého státního práva i za cenu „hrdel a statků“. Hohenwartův kabinet následně vystřídala vláda ústavověrného politika Adolfa Auersperga a česká sněmovní většina přešla opět do protivládní opozice. Auerspergova vláda 13. března 1872 odbojný sněm rozpustila.
